Úskalí hudební kritiky
29.07.2011

Hudební kritika je téma, o němž by se na základě šikovně formulované otázky dalo diskutovat mnoho týdnů. Možná bychom byli překvapeni šíří kontextů a pojetí odborníků včetně názoru, že se dnes už jedná o vyčpělý přežitek.

Celý vědecký výzkum by přitom vyřešila tak prostá věc. Přizvat ke stolu některé tuzemské umělce. Muzikologům by to ušetřilo léta studií a investici do nákladného sborníku. ONI by jim totiž vysvětlili během pár vteřin, jak na to. S matematickou přesností. Ovšem, samozřejmě co se týče jich samotných… Je nasnadě, že by bylo žádoucí přizvat umělce raději postupně pro případ, že by se jejich pravdy náhodou neshodovaly.

Jak se dá tušit, v praxi tahle „církev“ není jednotná. Má své fanatiky, skeptiky, odpadlíky, blouznivce atd. Ať tak či onak, hudební kritik dostává instrukce, požadavky, apely, je kritizován (někdy oprávněně) i vysmíván (bohužel i zde někdy oprávněně). Nechci tu vyvolat dojem, že domácí hudební kritiku považuji za sbor proroků, které nikdo neposlouchá, a přece mají vždy pravdu, ani že jejich úroveň je nepřekonatelná. Přesto by, myslím, stálo za to, podívat se na představu některých našich umělců blíže.

Nuže tedy, napíšete kritiku. Je otištěna a řekněme, že je značně pozitivní. Umělci jsou ale nespokojení a čílí se: „Považujete nás snad za nějaké provinční fidlaly? Vždyť my hrajeme na úrovni těch nejlepších na světě! Klidně nás s nimi srovnejte a uvidíte! Měla jste nás vychválit mnohem víc!“ Jiní na to jdou jemněji a jízlivě se ptají: „A proč jsme nedostali nejvyšší hodnocení, když se Vám to tak líbilo?“

Napíšete kritiku na jiné umělce. Je otištěna. Dotyční se bouří, dští oheň a síru a snad by na vás seslali i svrab s neštovicemi, kdyby to šlo: „Jak si vůbec můžete dovolit srovnávat nás se světovou špičkou? Víte, v jakých podmínkách pracujeme a jaký máme plat? Co všechno musíme podstoupit? Co si to vůbec dovolujete? Můžete být rádi, že to vůbec děláme!!!“ Inu, podmínky známe, nicméně kritik nechápe, jak souvisí s tím, zda ten či onen hraje mizerně, má nedostatky v pěvecké technice apod.

Opět napíšete kritiku. Se zájmem čekáte, co se bude dít. A je tu kalibr nejvyšší. „Paní, kdybyste byla muž a žila v jiné době, vyzvu Vás na souboj! Nepochopila jste, jak dlouho jsme dílo studovali, nevíte, s kým vším jsme jeho provedení konzultovali a jak úspěšní jsme ve svém regionu!“ Já naopak nechápu, proč ani po všem tom úsilí nebylo sboru rozumět ani slovo, dirigent si neporadil s akustikou, ani proč muzikanti hrají na značně diskutabilní úrovni. Nicméně, mám si sehnat zbrojní pas? Pošle mi někdo mrtvou kočku?

Posléze jdete na koncert renomovaného umělce. Ani netušíte, do čeho se pouštíte. Je celkem zřejmé, že hudebník má nejlepší léta za sebou, a přestože si ho vážíte, neboť je proč, jeho provedení vám přijde tak nějak neživotné. Ještě před napsáním textu je vám ovšem v kuloárech doporučeno v žádném případě se o ničem takovém nezmiňovat! Je to nehodné a neuctivé. Někteří s vytřeštěným pohledem naznačují, že pro vás také nebezpečné. Chvíli váhám, zda jde o vtip, pak přemýšlím, zda píšu o hudbě, nebo odhaluji agenty KGB. Mám sepsat poslední vůli? Opustit domov, skrýt se v indickém klášteře a čekat na osvícení?

Dostanete nahrávku jiného uznávaného umělce. Zjistíte, že v provedení jsou faktické chyby (jednoduše řečeno, výzkum skladby pokročil, byly vydány opravené noty, které jsou bez potíží k dispozici, leč interpret si s tím jaksi nelámal hlavu). V textu se o tom zmíníte. Umělec poté krouží po okolí a proklepává si Vás: „Umí ten člověk vůbec na něco hrát? Umí noty? Co je to vlastně zač?“

Tak bychom mohli pokračovat dál a utápět se v drobných nuancích. Jak snad vyplynulo z výše napsaného, někteří naši hudebníci došli k závěru, že kritika se píše především pro ně. Jsou přesvědčeni, že jen oni mohou posoudit, zda kritik jejich interpretaci pochopil, jen oni mu nejlépe poradí, s kým je může či nemůže srovnávat. Poté přidají, že kritik by měl umět hrát či zpívat přinejmenším na stejné úrovni jako oni (předpokládám, že na všechny nástroje a pěvecky ve všech polohách) a s úšklebkem nadnesou, že tito pisálci jsou stejně jen banda mstících se zapšklounů, jejichž mediální výplody nikoho nezajímají. Jakoukoli kritickou poznámku si tito umělci vyloží jako osobní útok a projev závisti (podle teorie, že hudební kritik je jen zhrzený muzikant, který se nedokázal prosadit…). Ovšem totéž se týká jakékoli pozitivní poznámky na adresu neoblíbených kolegů (Jeho chválíte? Jste hluchá?) Své požadavky dovrší názorem, že kritika musí být především naprosto objektivní. Eh? Míru objektivity posoudí samozřejmě oni… (Asi týden poté si kdesi stěžují, že se o nich málo píše. Později vám oni nebo jejich agentura vymelou díru do hlavy či kam, jen abyste nějakou reflexi napsali…)

Nakonec dodávám, že o tématu bystře a trefně pojednala Wanda Dobrovská v článku Zatmění hudební kritiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (HIS Voice [1], 2001, č. 2, s. 8–10). Jako doplněk z jiného oboru doporučuji výstižný text Kazimíra Turka Instalatéři české umělecké kritiky.

Zpackaný let
20.03.2011

Původně jednoznačný přesun orchestru Česká filharmonie z Japonska zpět do ČR se proměnil ve frašku podivné chuti. Vytěžit by z ní snad mohli něco málo bratři Cohenové nebo „weird“ Burton, Tarantina bych do toho raději netahala…

Celý příběh, zbytečně klikatý a dlouhý, má několik rovin. První tvoří management orchestru. Oficiální zpráva č. 1 o turné v Japonsku se objevila v pátek 11.3. s ujištěním, že orchestr je v bezpečí na jihu Japonska (potvrzeno mluvčí ČF paní Sobkovou mj. na serveru Mediafax). Nikde nebylo uvedeno, že někteří hráči byli ten den v Tokiu, ani že se někdo snažil přebukovat letenky. Další oficiální zpráva se objevila na webu ČF až v pondělí 14.3. ráno (po 9:00). Nevím, kdy přesně přibyla zpráva s datem 13.3. Nicméně, kdo to sledoval, dobře ví, že v neděli na webu ČF nebylo nic. (Potvrzuje to i sdělení novinářky Lenky Fojtíkové na jejím blogu. Jeho součástí je e-mailové vysvětlení mluvčí ČF, proč ještě na webu nic není, a to s datem 13.3. večer.) Procházely tedy některé zprávy od mluvčí ČF určitým „vývojem“? Každopádně oddělení PR se probudilo a od 14.3. začalo podávat informace. V úterý 15.3. potvrdil ředitel ČF Mareček (ČT24, Před polednem, v 10:18), že 11.3. bylo v Tokiu několik hráčů a ujišťoval, že letenky se sháněly již od pátku (o letenkách byla řeč i v článku na iDnes). Pakliže je to tak, jistě to lze doložit.

Zde by se také, myslím, slušelo uvést, že ředitel ČF Mareček kontaktoval autorku těchto řádků 14.3. (zprávu jsem bohužel zachytila až 19.3.) a potvrdil výše zmíněná fakta o letenkách. Doplnil také, že japonská agentura nenutila orchestr zůstávat a že tedy nešlo o finance, ale o problém s rezervací letenek na jiné datum. Tím by celá situace nabyla jiných rozměrů a další kroky vedení orchestru by vyzněly mnohem smysluplněji. O to větší škoda, že tato sdělení nezazněla včas v tiskových zprávách!

Absence oficiální komunikace vedení orchestru mezi 11.-14.3. byla podle mě chybou, která vyvolala zbytečný chaos a dohady. Leccos mohlo a také vyznívalo jinak, než ve skutečnosti třeba bylo. Management si tím zkomplikoval situaci, protože některé své kroky vysvětluje zpětně…

Poněkud jiný příběh nabízí orchestr BBC Philharmonic, který vydal pouze dvě tiskové zprávy. V první se říká, že vedení jde především o životy lidí v orchestru a že usiluje o návrat domů. Ve druhé je sděleno, jak a kdy orchestr přicestoval zpět do Manchesteru. Konec příběhu. Ideální příklad jasné a otevřené komunikace vůči veřejnosti.

Další rovinou jsou výroky ministra kultury Bessera, postup ministerstva zahraničních věcí (MZV) a velvyslankyně ČR v Tokiu. Pan ministr na dotaz v ČT24 sdělil, že MKČR vydalo 13.3. prostřednictvím ČTK tiskovou zprávu týkající se ČF. (Bohužel se mi nepodařilo na webu ministerstva, ani na serveru ČTK tuto zprávu najít.) Besser také zdůrazňoval, že v pátek nebyl důvod k panice (to si mohl klidně odpustit) a že se možnost přesunu ČF vládním speciálem začala řešit až poté, co vstoupil v kontakt s vedením orchestru.

Pak už se věci ujalo MZV a paní velvyslankyně Fialková. To, co předvedli, je mírně řečeno podivuhodné. Z původního plánu, že speciál přesune celou ČF, sešlo. Přednost dostaly ženy a děti, orchestr tvořil jen doplněk. Bylo by to milé, kdyby v letadlech nezůstalo 25 prázdných sedadel a kdybychom se mohli žen a dětí dopočítat. Ve zprávě MKČR ze 17.3. se praví: „Na základě obecně platných humanitárních zásad byly z ohrožené oblasti přednostně odvezeny ženy a děti.“ Tenhle výrok jako by měl zavřít ústa všem pochybovačům, kteří by vzápětí mohli být obviněni z nedostatku solidarity. Nic to nemění na faktu, že nevíme, proč byli přepraveni také dva Slováci, Polák, Bulhar a Korejec (viz iDnes), proč se 30 filharmoniků balilo na poslední chvíli , proč pak musel zbytek orchestru odlétat z Japonska komerčním letem (do Mnichova, odtud autobusem do Prahy) a jakým zázrakem se to vlastně povedlo. Zde naopak management orchestru zabodoval. Další perlou bylo telefonické sdělení na operačním centru MZV, že filharmonie se rozhodla turné dokončit(!), a to ve chvíli, kdy existovala oficiální zpráva o zrušení veškerých dalších koncertů. Vzhledem k průběhu organizace záchranného letu doufám, že nás nikdy podobná přírodní katastrofa nepostihne. A doporučuji přečíst si tuhle zprávu ČTK.

 Dovětek

Česká filharmonie by možná měla začít šetřit na letadlo, aby se v případě nouze přesunula zcela nezávisle a na vlastní pěst. Samozřejmě si přejeme, aby žádné příště raději nebylo…

Dovětek č. 2

Na webu ČF jsou mezi tiskovými zprávami dvě s datem 11. a 13.3. Podstatné údaje, které jsou v nich uvedeny, chyběly v Aktualitách, které sledoval asi každý, neboť jsou jako první „na ráně“. Aktualita ze 13.3. skutečně 13.3. na webu nebyla.

Bota jménem Mareček
13.03.2011

Nemá smysl citovat zprávy o dalším vývoji v Japonsku. Česká filharmonie i nadále zůstává v Tokiu, dnes odehrála odpolední koncert, na který kupodivu nedorazila asi jen pětina lidí. Jak podotkl jeden z členů orchestru, když se pod nimi vše zachvěje, aspoň „lépe vibrují smyčce“…

Přístup pana ředitele Marečka, který orchestr na cestě doprovází, je zarážející. V pátek 11.3. vedení uklidňovalo hráče, kteří byli v bezpečí na jihozápadě země, že se vůbec nic neděje a že mohou klidně odjet do Tokia. Totéž sdělil pan ředitel médiím v tiskové zprávě. Opomněl ale dodat, že někteří členové ČF na jihozápad neodjeli (na koncertech totiž nevystupovali), zůstali v Tokiu a zažili vše v plné parádě. V Praze nebyl nikdo z úředníků ČF schopen rodinným příslušníkům sdělit, zda jsou v pořádku. Internet je pro ně asi sprosté slovo, telefon asi nepoužívají a volají na sebe z okna. Paní Sobková, kontaktní osoba pro veřejnost, přes víkend odpočívá a nekomunikuje.

Po návratu do Tokia pan Mareček stále ujišťoval orchestr, že je vše v naprostém pořádku (asi nečte zprávy), a kdyby se něco dělo, že jim paní velvyslankyně dá zprávu. Jako bonus dostali hráči speciální pláštěnky na ochranu před radioaktivním deštěm. Na druhou stranu někteří muzikanti, zřejmě výrazně adrenalinové tipy, chtějí zůstat, neb by neradi vraceli diety. A japonská agentura zase nechce přijít o zisk.

V téhle chvíli už podle svědectví hráčů pan Mareček poněkud znervózněl, ale stále se drží. Je to hrdina. Rodinní příslušníci členů orchestru jsou mu jistě za jeho statečnost neskonale vděční. Hráči tedy i nadále zůstávají jeho rukojmím.

Čééérný muž pod bičem otrokáááře žil…

Dodatek č. 1: To je tak, když si člověk neověří všechno. Takže: K předčasnému odletu ČF zpět domů by mohly pomoci odbory. Čili orchestr není v dané situace tak úplně nesvéprávným "rukojmím", jak jsem uvedla. Ovšem co je to proti vytrhování jedné věty z kontextu třeba na iDnes...

Dodatek č. 2: Už se nám to komunikačně pohnulo viz iDnes.

Komu zahraje v Tokiu Česká filharmonie?
12.03.2011

Česká filharmonie je od 9. 3. na turné v Japonsku. Přesně týž den zde začalo zemětřesení, dva dny na to došlo k novému, navíc ve spojení s přílivovou vlnou. Další vývoj známe… Podle ředitele orchestru Davida Marečka z 11.3. je orchestr mimo nebezpečí: „Jsme v té poměrně malé oblasti, která tím nebyla vůbec nijak zasažena,“ uvádí se na webu ČF. Zatím byl zrušen jeden koncert (mezititulek „Čeští hudebníci přišli o jeden koncert, nemusí být poslední“ na iDnes v souvislosti s ohrožením života vůbec nechápu), podle zprávy na iDnes se momentálně jedná o zrušení koncertu v Sendaj (18.3.). V tuhle chvíli jsou muzikanti v nepříjemně vylidněném Tokiu, kde mají podle původního plánu zůstat čtyři noci. Turné oficiálně končí 19.3. Chceme-li se dozvědět víc, máme smůlu, nejsme-li v přímém kontaktu s někým z orchestru. České zpravodajské servery informují o orchestru právě teď nulově, web ČF taktéž. Je sobota, že…

V Japonsku je také orchestr BBC Philharmonic. Na jeho webu najdeme poměrně obšírnou zprávu z 11.3. o aktuální situaci, výroky členů orchestru a vyjádření tiskového mluvčího: „Naší prioritou je bezpečí hráčů, budeme i nadále monitorovat dění v regionu.“ (Volně přeloženo, originální zpráva je zde.) Na sociální síti Twitter lze nalézt pravidelné aktualizace týkající se orchestru včetně fotek a komentářů. Koncerty v oblasti Tokia byly zrušeny.

Česká filharmonie zatím v Japonsku zůstává a pokud se dnes nic nezmění, odehraje nevím komu své koncerty. Bude-li mít štěstí, odletí 19.3. do Prahy. Co bychom řešili, když Japonsko je tak daleko, je tam jen pár muzikantů, o které si tu pár lidí, třeba manželky a děti, dělá starost. Ani to nepohne vedení ČF, aby se obtěžovalo v tak napjaté situaci začít používat svůj web, nebo aby dokonce zrušilo koncerty a odvelelo orchestr zpět do ČR. Vzhledem k napjaté situaci i emocím jedovatě dodávám, snad jedině kdyby byl na zájezdě s orchestrem pan Bělohlávek, tak bychom se tu celkově víc vzrušovali…

Kapsa, Reichenauer, Jiránek. Neznáme? Chyba!
8.03.2011

Vyhledávat noty s poslouchatelnou hudbou považují někteří jedinci za vzrušující dobrodružství. Dokonce jsou kvůli tomu ochotni přejíždět z archivu do archivu, cestovat do jiných zemí a po nocích dychtivě luštit třeba účetní knihy. Právě tak se ale dá najít skvost. To se podařilo vědci Václavu Kapsovi, jehož jméno by stálo za alespoň letmé uchycení v jedné z našich mozkových hemisfér. Objevil totiž skladatele 18. století, o nichž jsme neměli potuchy a jejichž hudba je vysoce kvalitní. Co kvalitní, nádherná! Výsledek si ostatně může každý ověřit poslechem, protože v Supraphonu se našli takoví odvážlivci (nebo prozíravci?), že se rozhodli ji nahrát. Ediční řadu Hudba Prahy 18. století považuji za jednu z největších hudebních událostí poslední doby, stejně tak publikaci Václava Kapsy Hudebníci hraběte Morzina. (Kéž by někoho napadlo využít Kapsovy schopnosti mluvit o svých objevech svěže a vtipně.) Čili, kdo ještě neslyšel nic od Reichenauera, F. Jiránka nebo Brentnera, je poněkud „out“.

Dojmologický chaos
5.03.2011

Situace kolem Státní opery Praha (SOP) a Národního divadla (ND) se přiostřuje. Tento stav je nepříjemný samozřejmě především pro zaměstnance obou institucí. Mluví se o „redukční dietě“, snižování stavů, výměnách, změnách a proměnách. To vše v tak krátkodobém výhledu, až se z toho člověku kroutí vlasy na hlavě. Chcete-li se v dané problematice zorientovat, moc šancí nemáte. Ze strany ministerstva kultury je k dispozici studie teatrologa Josefa Hermana, seznam členů pracovní skupiny MK ČR a odborníků konzultantů (nejsem asi jediná, kdo nechápe přizvání dirigenta L. Svárovského), plus diskutabilní výroky náměstka ministra Zdráhala. Toť vše. Z obou divadelních domů se alespoň dnes již bývalý ředitel SOP Dolanský pokoušel o otevřenou, jakož i srozumitelnou, komunikaci. V médiích jsme se dočkali celkem smysluplných textů v Respektu (Jaroslav Formánek), v LN a na serveru Opera PLUS, kde Jana Machalická a Helena Havlíková vznesly dotazy na několik oborníků. Připočetla bych k tomu i článek Věry Drápelové na iDnes, který se, řekla bych, v mnoha bodech shoduje s Hermanovou studií. Ovšem texty této vyhraněné autorky jsou pro mnoho lidé nepřijatelné, i kdyby v nich byla zrníčka logiky a věcné argumentace. Tím jsme bohužel tak nějak skončili. Zbytek je stále se vršící dojmologie. Pochopitelná, leč přebujelá a užitečná jen do jisté míry. Připočtu-li k tomu různá prohlášení (která tímto nechci nijak snižovat), výzvy, dementování prohlášení, dementování výroků, petici za odvolání ministra (k níž mají někteří výhrady, protože je až příliš úzce spojena se jménem bývalého ředitele Pražského filharmonického sboru Richarda Sporky) a konspirační teorie, docházím k závěru, že snad bude nakonec nejlepší dát si jako opáčko Pratchettovu Maškarádu a vyčkávat. Otázkou zůstává, kdo z toho informačního zmatku nakonec něco vytěží…

Ubohý web České filharmonie
5.03.2011

Ťuk ťuk. Kdo tam? Nikdo. Ťuk ťuk. Co tam? Nic. Přesně tak si připadám, kdykoli navštívím web České Filharmonie. Ne, že by tam na mě vykoukla bílá plocha, naopak, prezentace je na první pohled přehuštěná, vstupenkový servis spolehlivý, kalendárium koncertů přehledné. Vše perfektní. Ovšem jen do té doby, než se člověk začne pídit po detailních informacích. Tady se prezentace našeho nejpřednějšího orchestru tváří, že vlastně zas tak o nic nejde a že se komunikace s uživatelem nemá přehánět. Srovnáme-li náplň stránek s ostatními domácími orchestry, nestačíme se divit.

Co vlastně na webu chybí? Například propracovaná historie. Ne, že bychom se chtěli prodírat muzikologickou studií, ale odbýt čtenáře tak rychle a nevytěžit zhola nic ze jmen jako Václav Talich, Rafael Kubelík nebo Karel Ančerl, je víc než nepochopitelné. Podíváme-li se na např. na stránky Royal Concertgebow Orchestra, jenž byl před dvěma lety ohodnocen jako symfonická jednička, najdeme tu stručné biografie a fotky všech šéfdirigentů, čestných dirigentů, hostujících dirigentů a těch, s nimiž orchestr bude spolupracovat. Totéž se týká jednotlivých členů orchestru (a managementu). ČF nabízí jen holý výčet jmen členů orchestru, obrázky, vyjma upoutávky na hlavní stránce, zde vůbec nehledejme. Pokud je ovšem někde na požádání ručně nemaluje dobře ukrytý trpaslík…

Největším nedostatkem webu je absence seznamu diskografie (ten chybí pouze u Moravské filharmonie Olomouc a částečně Severočeské filh. Teplice). Jediné, co se v položce „Nahrávky České filharmonie“ dočteme, je lakonické sdělení: „Nahrávky České filharmonie jsou v prodeji na internetových stránkách japonského vydavatelství Octavia Records, pro které ČF v posledních téměř 20 letech nahrála nejvíce hudby“. Následuje odkaz na e-shop vydavatelství, kde lze koupit CD orchestru za jeny… Další kusé údaje o diskografii jsou vklíněny do textu o historii orchestru. Nevím, jakou myšlenkovou okliku má čtenář spáchat, aby ho napadlo hledat je právě tam. Nebo že by se pracovníci PR spoléhali na telepatii? Pak by se ji měli opravdu naučit… Přímou koupi CD přes vlastní web nabízí pouze ČNSO, o možnostech nákupu informuje FOK, PKF a Janáčkova filharmonie Ostrava. Některé orchestry jsou dokonce natolik „pokročilé“, že akceptovaly existenci formátu MP3 a nabízejí též ukázky svých výkonů (FOK, ČNSO, Filharmonie Brno, Severočeská filharmonie Teplice).

Co tedy vlastně v uplynulých letech dělal management ČF pro svůj orchestr a co dělá v současné době? Představuji si, jak asi vypadají pracovní dny v tak „hustém“ provozu, kolik osobních záležitostí člověk stihne vyřídit, na kolik „závažných“, samozřejmě „pracovních“, schůzek odběhnout… Doufejme, že s příchodem nového vedení se to už brzy změní. Takhle totiž prezentace orchestru světového renomé nevypadá.

Ideální hráč České filharmonie? Eunuch!
25.02.2011

Orchestr Česká filharmonie (ČF) se před časem postavil za bývalého ředitele Vladimíra Darjanina také proto, že hráčům přislíbil nemalé zvýšení platů. Tato skutečnost vzbudila v hudebních kruzích rozruch, někde skoro pozdvižení. Ve stínu dalších událostí pak zapadlo Darjaninovo úsilí o co nejrychlejší změnu šéfdirigenta a koncertního mistra. Ponecháme-li stranou logickou otázku, jak chtěl svých cílů dosáhnout, a zda jen nemaloval před orchestrem vzdušné zámky, vyvstávají zde další otazníky.

Kolegové z jiných symfonických orchestrů se rozčilovali, na co si v ČF stěžují, když přece už teď mají vyšší platy než oni. Tyto vystřelené šípy zůstaly, pokud vím, v médiích osamoceny (a fantazie čtenářů neznalých věci jaksepatří bujela). Chyběla doplňující fakta, chybělo také např. srovnání vytíženosti orchestrů. Co na to říci? Je to jako bychom se např. divili, že hudebníci na císařském dvoře byli lépe placeni než členové regionální šlechtické kapely. Česká filharmonie, aspoň doufám, je náš nejreprezentativnější orchestr (a měl by samozřejmě být i nejlepší), tudíž má nárok na nejvyšší finanční ohodnocení. Nechci ani pomyslet na to, že by snad za již zmíněnými výkřiky byla touha, aby ve světě tuzemské klasické hudby měli všichni tak nějak stejně málo a zůstávali na stejných chudinkovských pozicích (předpokládám vyjma sólistů). Že by teprve pak stáli muzikanti víc při sobě?

Debata o vyšších platech filharmoniků vzbudila také nemalé pohoršení. Vždyť jde přece na prvním místě o poslání, tak proč bychom do toho pletli něco tak špinavého a mrzkého, jako jsou peníze, bouřili se mnozí. Dobrý muzikant přece musí být z principu chudý… Těžko polemizovat s romantizujícími názory, nicméně pro uklidnění všech mravokárců navrhuji, abychom stávající orchestr rozpustili a nové členy rekrutovali z řad žebravých mnišských řádů, jež by přísun dorostu jen potěšil, případně z jiné vysoce asketické náboženské skupiny. Podmínkou přijetí by byla kastrace či sterilizace. Před publikum by na pódium vstupovali půsty vyhublí a doslova vybičovaní (pokud možno do krve) muzikanti, hrát by se začalo po krátké meditaci. Poté by hráči obešli posluchače s prosbou o almužnu a odebrali se do svých maringotek. Je zde ale velké riziko, že takový orchestr by se stal příliš atraktivním pro média i světová koncertní pódia a začal by vydělávat… Snad abychom tedy vše nechali tak, jak je. Filharmonikům lze doporučit, ať vymění auta za kola či koloběžky (však oni to doma už nějak vysvětlí), přejdou od počítačů k tužce a papíru, nebo aspoň přivinou do svých rodin nějakého bezdomovce. Dluh společnosti by mohli nakonec splatit tím, že by své děti, které by snad byly natolik drzé, že by chtěly pokračovat v rodinné hudební tradici, poslali podle návrhu ministra školství na nějaký pěkný učňák. Ovšem mohlo by se stát, že by se třeba mezi nimi objevil někdo s hlasem Karla Gotta. A tady už je každá rada drahá…

Proč mám ráda Čajkovského
18.02.2011

„Je to sud s medem,“ vysvětluje mi s výrazem lehkého pohrdání kamarád muzikant-intelektuál. Vím o něm, že má vytříbený vkus, naostřená ouška a miluje Brucknera, což chápu… „Tchaikovsky is a shit, Brahms is a shit,“ káže mi v nikotinovém oparu zahraniční muzikolog. „Já odpočívám u Hindemitha,“ chlubí se kamarád skladatel (což zas tolik nechápu a svoje další oblíbence zbaběle zatloukám). Jsem divná? Povrchní? Nebo je Čajkovskij ryze dámská záležitost? Co se mi na tom „sladolepu“ vlastně líbí?

Je fakt, že jsou pryč doby, kdy jsem se tetelila blahem u Labutího jezera, Šípkové Růženky a Louskáčka. Přece jen, bylo mi asi jedenáct… (Teď spíš žasnu nad tím, když tu fušku někdo dokáže odehrát, aniž by se u toho tanečníci rozsypali.) Později jsem měla možnost propojit si hudbu s Čajkovského osobním životem. Vzbudil ve mně úžas. Fascinovalo mě to množství bolesti, špatných rozhodnutí, nepříznivých okolností a skoro až bizarních situací. Nakonec jsem se s plachým, přecitlivělým a depresemi trpícím skladatelem vzdáleně spřátelila. Líbí se mi, že navzdory svým limitům nepřestával pracovat, toužit, usilovat, a myslím, že se díky tomu nejednou dotknul dokonalosti. Proto ho ráda poslouchám.

Zrušený koncert České filharmonie
1.02.2011

V květnu loňského roku zrušili hráči Českého filharmonie koncert v souvislosti s odvoláním tehdejšího ředitele Vladimíra Darjanina. (Odvolal ho Václav Riedlbauch, toho času ministr kultury a předchůdce Darjanina v čele ČF.) Stalo se tak v přítomnosti publika, které přišlo, usedlo a nevyposlechlo si ani komorní „a“. Koncem letošního ledna byl sice koncert jaksepatří nahrazen, ovšem jako by znovu, ať už zjevně či latentně, vyvstala otázka, zda tehdy filharmonici jednali správně.

Je jasné, že kdo investoval kvůli koncertu čas a peníze, se v první chvíli naštval, a že z právního hlediska to asi nebylo zcela „košer“. Média k osvětlení situace posléze (a vlastně ani před tím) mnoho nepřispěla, navíc část veřejnosti nechápala, proč se filharmonici staví za člověka, který chtěl např. odvolat Petra Nedomu z vedení Galerie Rudolfinum. Naopak se rozbujely spekulace o zmanipulovaném orchestru, objevily se i negativní komentáře od kolegů z jiných orchestrů a typické urážlivé internetové komentáře, které zde odmítám komentovat…

K pochopení tak výrazného protestu potřebovali hráči informované publikum se znalostí kontextu alespoň posledních pěti let, publikum, které by s nimi bylo v tomto směru více sžité. Je to deficit, který by do značné míry mohl (a měl) zmenšit nový management.

Filharmonici chtěli podle mě upozornit na své obavy, že se „nad nimi“ děje něco, co není správné. Udělali to tak, abychom si toho prostě museli všimnout. Obávám se, že v situaci, která byla emocionálně tak vypjatá, k tomu ještě před volbami s vidinou mizivého zájmu médií, nebylo možné reagovat jinak než extrémně. I za cenu naprostého odmítnutí.

Jiří spasitel Bělohlávek
28.12.2010

Od chvíle, kdy vyšlo najevo, že Jiří Bělohlávek stane v čele orchestru Česká filharmonie na postu šéfdirigenta, mají někteří odborníci jasno (obzvlášť vzácná názorová shoda je patrná v článku na serveru iDnes Bělohlávek v čele České filharmonie…). Na něj jsme čekali, on je tím naplněním, on je zachránce, jemuž nejsme hodni ani zavázat tkaničky u bot. Všichni bychom měli být neskonale vděční, že se k nám sklonil a povznesl se nad fakt, že ho orchestr před lety do této funkce nezvolil. Kruh se uzavřel, čeká nás dokonalost…

Vysvětlení tohoto nadšení, v některých případech téměř extatického, zčásti nabízí článek Ondřeje Bezra, který se opírá taktéž o názory odborníků: V orchestru se najdou líní hráči (zde kulantně řečeno „málo pilní“), ovšem teď přijde ten pravý „sekáč, co se nezakecá“ a udělá pořádek. Muzikanti konečně začnou cvičit a podávat lepší výkony. Jako by Českou filharmonii nemohlo potkat nic lepšího, navíc s možností napravit svou dávnou kardinální chybu.

Klidně bych souhlasila, kdybychom měli k dispozici přesvědčivější argumenty a hlubší pohled na situaci, v ideálním případě analýzu. K tomu je třeba znát fakta, která nám bohužel stále chybí. (Dojmologie je naopak přehršel.) Např. není jasné, proč vlastně kdysi orchestr Jiřího Bělohlávka na pozici šéfdirigenta nezvolil. Bylo to skutečně tak, jak se traduje a dnes připomíná? Vyjádření členů orchestru nebo jeho zástupců by možná v tuhle chvíli působilo nepřesvědčivě (a ve vztahu k budoucímu šéfovi snad i nevhodně), přesto zaznít mělo. Nechce se mi věřit, že jsem první a jediný nečlen ČF v celé republice, kdo se setkal s odpovědí, že se tehdy dirigent Bělohlávek nezdál orchestru dost náročný. Hodnotit tedy zpětně rozhodnutí, které skutečně mohlo být chybné, by pak bylo komplikovanější a vrstevnatější, konečná odpověď nepříjemně nejednoznačná. Nyní se moment „osudného“ odmítnutí prezentuje trochu jako trumf, kterým můžeme hráčům jednou provždy zavřít ústa…

Poněkud zavádějící je také názor, že Jiří Bělohlávek konečně přiměje muzikanty pracovat. V očích laika to může vypadat, že ti lidé v orchestru nejspíš ani neumí hrát. Přitom je nasnadě, že zde mluvíme o nuancích na jiné než základní úrovni, že mluvíme a přemýšlíme o tělesu, které stále ještě patří k těm nejlepším na světě, alespoň máme-li věřit odborníkům v zahraničí.

Netvrdím, že orchestr ČF je zcela kvalitativně vyvážený, že nemá rezervy a že v tak velké skupině nejsou problémy. Nejsem si ale jistá, že jejich jediným a správným řešením je Jiří Bělohlávek. (Mimochodem, některé potíže se už snažil řešit bývalý, uznávám že kontroverzní, ředitel ČF Vladimír Darjanin. To, že chtěl dosáhnout změn ve smyčcové sekci a pracoval na výměně šéfdirigenta, by se slušelo přičíst mu k dobru.) Jistě, domácí posluchače potěší přítomnost českého dirigenta, který navíc působil v posledních letech u BBC Philharmonic (u nás to v podstatě znamená zákaz jakékoli kritické poznámky na jeho účet, abychom nedej Bože nepohaněli dalšího Čecha, který uspěl mimo ČR), zahraniční agentury zřejmě také zareagují pozitivně. Koncerty si v téhle kombinaci podrží svůj nad-standard, nahrávky, neboť ty patří k Bělohlávkovým přednostem, budou skvělé. Co víc si přát? Já bych brala vizi. O té jsme zatím mnoho neslyšeli. Nepochybuji, že orchestr Česká filharmonie už dlouho potřeboval otevřít okna a pořádně si vyvětrat. Přizvat k tomu se staženým ocasem kdysi odmítnutého „ženicha“ mi však zní jako rozvrzaný akord.

Kdo se ujme České filharmonie?
1.07.2010

Jiří Besser, pravděpodobně nový ministr kultury, chce vypsat výběrové řízení na ředitele České filharmonie. Prozatím je to dobrá zpráva. Těžko lze ale spekulovat, jak se bude situace dál vyvíjet, když nevíme nic o ministrově vizi (nejen ve vztahu k ČF).

Kladu si teď spíš otázku, jaké bude složení výběrové komise a kdo se bude o post ředitele ČF ucházet. Petr Fischer se v HN (22.10. 2008, http://hn.ihned.cz/2-29269990-500000_d-2c ) pozastavoval nad tím, že naposledy byli v komisi dirigent Leoš Svárovský (pravidelně u ČF hostuje) a také ředitel konkurenčního tělesa Ilja Šmíd (Symfonický orch. hl. m. Prahy FOK). Jsou to, myslím, otázky opodstatněné, ovšem vzhledem k personálním provázanostem v oblasti klasické hudby s ne snadným řešením. Uvidíme, jak se k tomu ministerstvo postaví teď. V každém případě by složení příští komise už nemělo vyvolat pochybnosti. Dalším otazníkem jsou kandidáti. Přihlásí se ti samí, co posledně? Tedy Richard Sporka, Václav Darjanin, Jiří Kovář, Martin Herold, Stanislav Vaněk? Dočká se Česká filharmonie svého „spasitele“? Vstoupí do jejího managementu osobnost s uskutečnitelnou vizí, schopným týmem a svěžím myšlením? Sáhnu-li po několika floskulích naráz, jak říkají zlí jazykové, progresivní vedení v malém českém rybníčku nemá moc šancí. Přesto můžeme doufat v zázrak. Třetí otázkou je další směřování Václava Kasíka a Václava Riedlbaucha. Uvidíme, zda se naplní dohady o „trafikách“, které na oba pány někde čekají.

Česká filharmonie až dvacátá?
28.06.2010

Česká filharmonie (ČF) se podle žebříčku zveřejněném v britském magazínu The Gramophone (12/2008, s. 36-45) propadla z první desítky světových orchestrů na 20. místo. To je fakt. Ovšem tento fakt je v poslední době zahrnut především do negativních charakteristik, kritik a soudů vynášených nad orchestrem. Někdy se zdá, jako by byl skoro až zneužíván ve snaze či touze pěkně se po orchestru „povozit“.

Nechci nijak umenšovat skutečnost, že ČF v očích (nejen) zahraničních kritiků klesla. Nemálo. Měli bychom se ale ptát, proč? Jaké signály ČF vysílá? Myslím, že stojí za to podívat se na výsledky hodnocení podrobněji a posléze alespoň zopakovat otázky, které nejen u nás vyvolaly. Celý článek viz http://www.gramophone.net/Issue/Page/December%202008/36/999327/The+worldrsquos+greatest+orchestras.  

Do hodnocení byly zahrnuty pouze velké symfonické orchestry, jejichž pořadí nakonec určilo 11 kritiků (5 z časopisu The Gramophone včetně čínské a korejské verze, dva z USA, dále kritici z Německa, Rakouska, Francie a Nizozemí). Hned v úvodu článku autoři upozorňují, že výsledky jistě vyvolají nesouhlas a diskusi. V první řadě jim šlo o to, oslavit orchestry, které mohou ostatním sloužit jako vzor muzicírování. Je nasnadě, že kritici rozhodovali s vědomím, že jiné složení „poroty“ by mohlo výsledek namíchat trochu, nebo zcela jinak.

Jaká byla tedy jejich kritéria? Koncertní a nahrávací činnost, přínos společnosti na lokální i národní úrovni, míra schopnosti udržet si svůj status v ovzduší stále rostoucí konkurence. Každý orchestr je v textu charakterizován, velký prostor je věnován první desítce, kde se ke kvalitě souboru vyjadřují kritici, dirigenti a hráči. Jak vidno, nešlo jen o to, jak dobře nebo špatně orchestr hraje.

Stojí za povšimnutí, co je u orchestrů vyzdvihováno: např. výjimečná dramaturgie nahrávek nebo výrazný nahrávací projekt, hledání nových cest s pomocí mladého šéfdirigenta, vlastní festival, originální zvuk (což zase jiní považují za mýtus), udržování historického dědictví, značné rozšíření repertoáru, progresivní management.

Zajímavá je pasáž kritika Wilhelma Sinkovicze z rakouského Die Presse o Vídeňské filharmonii. Zvlášť v jeho první části bych klidně vyměnila slovo „vídeňská“ za „česká“. Podle Sinkovicze nezní Vídeňští filharmonikové vždy jako světový orchestr, na programu mají příliš mnoho koncertů, často spolupracují s dirigenty, kteří jsou buď neschopní nebo neochotní vytáhnout z orchestru to nejlepší. Nicméně poté dodává, že se správným dirigentem zní orchestr mimořádně (s. 42-43). Kolegové se Sinkoviczem zřejmě souhlasili a umístili Vídeňské filharmoniky na 3. místo. Proč je tedy ČF až 20.?

V hodnocení je charakterizována jako jeden z nejosobitějších orchestrů, kritici zmínili nahrávky Dvořáka, Mahlera, Čajkovského a Brahmse. Nakonec se uvádí tehdy chystané angažmá šéfdirigenta Eliaha Inbala a jako by v textu visela otázka, co podnětného tato změna orchestru přinese.

Podíváme-li se na orchestr z pohledu stanovených kritérií, můžeme jen pokrčit rameny. Podle mého názoru ČF trpí podobnými potížemi jako Vídeňská filharmonie s tím rozdílem, že počet těch „správných“ dirigentů pro ni je v sezoně menší. Nejsou na ně finance. Nemůže se pochlubit větším počtem výjimečných nahrávek, festivalem, který by se stal součástí pražského hudebního života s podobným úspěchem jako třeba Letní slavnosti staré hudby, Struny podzimu nebo počiny Orchestru Berg. Pražské premiéry, ač snaha byla, zely téměř prázdnotou. Angažování mladého nebo alespoň mladšího dirigenta se také nekonalo, o dechberoucí změně dramaturgie, kterou by přinesl nový šéfdirigent, nemluvě. Otázka progresivního managementu by v současné době stála za samostatnou úvahu nechutné délky. Co tedy orchestru zbylo? Výjimečný zvuk dechové sekce, který je hoden obdivu a který se traduje z generace na generaci, jednotlivě talentovaní mladí hráči, kteří jsou ochotni dřít, bude-li pod kým. V sociální sféře prospěl orchestru cyklus výchovných koncertů pro střední školy. Skoro se divím, že se ČF nepropadla v hodnocení ještě hlouběji.

V závěru textu jsou uvedeny orchestry, které by v budoucnu mohly mezi velké hráče vstoupit a orchestry, které mají svá nejlepší léta už za sebou. To pochopitelně fanoušky poněkud rozbouřilo. Kde jsou latinskoamerické orchestry, ptali se v Mexiku, měli jste více zdůraznit sociální aktivity, říkali jiní. Ben Hoyle (The Sunday Times, 21.11.2008, http://entertainment.timesonline.co.uk/tol/arts_and_entertainment/article4661445.ece) podotýká, že v první dvacítce je pouze jeden britský orchestr (London Symphony Orchestra), a to ještě na 4. místě, a že Vídeňští i Berlínští filharmonikové asi nebudou nadšení, že je předběhl amsterdamský Concertgebouw.

Do skládanky bych ještě zařadila úvahu Richarda Morrisona (The Sunday Times, 6.9. 2008) na téma nejlepší orchestr světa. Podotýká, že dnešní moderní orchestry znějí veskrze stejně, řekněme unifikovaně, a že něco jako originální zvuk už je dávno minulostí. S tím bychom mohli polemizovat nejen co se ČF týče, ale také třeba v souvislosti s Dresden Staatskapelle. Morrison také upozorňuje, že je pro orchestr klíčové vedení dirigenta. Konstatuje, že s tím souvisí finanční dispozice. Ti, co jsou nejlepší, jsou jimi i z těchto důvodů. Mohou si dovolit ty nejlepší „mávače“, hrubě řečeno. Podle Morrisona patří mezi top orchestry Berlínští filharmonikové, Amsterdam Concertgebouw, Lucerne Festival Orchestra, Simón Bolivar Youth Orchestra a LSO.

Je dobře, že se s ČF ve světě stále počítá, je škoda, že prestiž tohoto orchestru klesá (např. Budapest Festival Orchestr je na 9. místě!), nicméně chtělo by se škodolibě a s jistým riskem podotknout, že tolik opěvovaný BBC Symphony Orchestra v tomto výčtu vůbec není. A jistě to neznamená, že pod vedením Jiřího Bělohlávka hraje špatně.

Top 20:

1 Royal Concertgebouw Orchestra

2 Berlin Philharmonic Orchestra

3 Vienna Philharmonic Orchestra

4 London Symphony Orchestra      

5 Chicago Symphony Orchestra

6 Bavarian Radio Symphony

7 Cleveland Orchestra

8 Los Angeles Philharmonic

9 Budapest Festival Orchestra

10 Dresden Staatskapelle

11 Boston Symphony Orchestra

12 New York Philharmonic

13 San Francisco Symphony

14 Mariinsky Theatre Orchestra

15 Russian National Orchestra

16 Leningrad Philharmonic

17 Leipzig Gewandhaus Orchestra

18 Metropolitan Opera Orchestra

19 Saito Kinen Symphony Orchestra

20 Czech Philharmonic