Ideální hráč České filharmonie? Eunuch!
25.02.2011
Orchestr Česká filharmonie (ČF) se před časem postavil za bývalého ředitele Vladimíra Darjanina také proto, že hráčům přislíbil nemalé zvýšení platů. Tato skutečnost vzbudila v hudebních kruzích rozruch, někde skoro pozdvižení. Ve stínu dalších událostí pak zapadlo Darjaninovo úsilí o co nejrychlejší změnu šéfdirigenta a koncertního mistra. Ponecháme-li stranou logickou otázku, jak chtěl svých cílů dosáhnout, a zda jen nemaloval před orchestrem vzdušné zámky, vyvstávají zde další otazníky.
Kolegové z jiných symfonických orchestrů se rozčilovali, na co si v ČF stěžují, když přece už teď mají vyšší platy než oni. Tyto vystřelené šípy zůstaly, pokud vím, v médiích osamoceny (a fantazie čtenářů neznalých věci jaksepatří bujela). Chyběla doplňující fakta, chybělo také např. srovnání vytíženosti orchestrů. Co na to říci? Je to jako bychom se např. divili, že hudebníci na císařském dvoře byli lépe placeni než členové regionální šlechtické kapely. Česká filharmonie, aspoň doufám, je náš nejreprezentativnější orchestr (a měl by samozřejmě být i nejlepší), tudíž má nárok na nejvyšší finanční ohodnocení. Nechci ani pomyslet na to, že by snad za již zmíněnými výkřiky byla touha, aby ve světě tuzemské klasické hudby měli všichni tak nějak stejně málo a zůstávali na stejných chudinkovských pozicích (předpokládám vyjma sólistů). Že by teprve pak stáli muzikanti víc při sobě?
Debata o vyšších platech filharmoniků vzbudila také nemalé pohoršení. Vždyť jde přece na prvním místě o poslání, tak proč bychom do toho pletli něco tak špinavého a mrzkého, jako jsou peníze, bouřili se mnozí. Dobrý muzikant přece musí být z principu chudý… Těžko polemizovat s romantizujícími názory, nicméně pro uklidnění všech mravokárců navrhuji, abychom stávající orchestr rozpustili a nové členy rekrutovali z řad žebravých mnišských řádů, jež by přísun dorostu jen potěšil, případně z jiné vysoce asketické náboženské skupiny. Podmínkou přijetí by byla kastrace či sterilizace. Před publikum by na pódium vstupovali půsty vyhublí a doslova vybičovaní (pokud možno do krve) muzikanti, hrát by se začalo po krátké meditaci. Poté by hráči obešli posluchače s prosbou o almužnu a odebrali se do svých maringotek. Je zde ale velké riziko, že takový orchestr by se stal příliš atraktivním pro média i světová koncertní pódia a začal by vydělávat… Snad abychom tedy vše nechali tak, jak je. Filharmonikům lze doporučit, ať vymění auta za kola či koloběžky (však oni to doma už nějak vysvětlí), přejdou od počítačů k tužce a papíru, nebo aspoň přivinou do svých rodin nějakého bezdomovce. Dluh společnosti by mohli nakonec splatit tím, že by své děti, které by snad byly natolik drzé, že by chtěly pokračovat v rodinné hudební tradici, poslali podle návrhu ministra školství na nějaký pěkný učňák. Ovšem mohlo by se stát, že by se třeba mezi nimi objevil někdo s hlasem Karla Gotta. A tady už je každá rada drahá…