Jiří spasitel Bělohlávek
28.12.2010
Od chvíle, kdy vyšlo najevo, že Jiří Bělohlávek stane v čele orchestru Česká filharmonie na postu šéfdirigenta, mají někteří odborníci jasno (obzvlášť vzácná názorová shoda je patrná v článku na serveru iDnes Bělohlávek v čele České filharmonie…). Na něj jsme čekali, on je tím naplněním, on je zachránce, jemuž nejsme hodni ani zavázat tkaničky u bot. Všichni bychom měli být neskonale vděční, že se k nám sklonil a povznesl se nad fakt, že ho orchestr před lety do této funkce nezvolil. Kruh se uzavřel, čeká nás dokonalost…
Vysvětlení tohoto nadšení, v některých případech téměř extatického, zčásti nabízí článek Ondřeje Bezra, který se opírá taktéž o názory odborníků: V orchestru se najdou líní hráči (zde kulantně řečeno „málo pilní“), ovšem teď přijde ten pravý „sekáč, co se nezakecá“ a udělá pořádek. Muzikanti konečně začnou cvičit a podávat lepší výkony. Jako by Českou filharmonii nemohlo potkat nic lepšího, navíc s možností napravit svou dávnou kardinální chybu.
Klidně bych souhlasila, kdybychom měli k dispozici přesvědčivější argumenty a hlubší pohled na situaci, v ideálním případě analýzu. K tomu je třeba znát fakta, která nám bohužel stále chybí. (Dojmologie je naopak přehršel.) Např. není jasné, proč vlastně kdysi orchestr Jiřího Bělohlávka na pozici šéfdirigenta nezvolil. Bylo to skutečně tak, jak se traduje a dnes připomíná? Vyjádření členů orchestru nebo jeho zástupců by možná v tuhle chvíli působilo nepřesvědčivě (a ve vztahu k budoucímu šéfovi snad i nevhodně), přesto zaznít mělo. Nechce se mi věřit, že jsem první a jediný nečlen ČF v celé republice, kdo se setkal s odpovědí, že se tehdy dirigent Bělohlávek nezdál orchestru dost náročný. Hodnotit tedy zpětně rozhodnutí, které skutečně mohlo být chybné, by pak bylo komplikovanější a vrstevnatější, konečná odpověď nepříjemně nejednoznačná. Nyní se moment „osudného“ odmítnutí prezentuje trochu jako trumf, kterým můžeme hráčům jednou provždy zavřít ústa…
Poněkud zavádějící je také názor, že Jiří Bělohlávek konečně přiměje muzikanty pracovat. V očích laika to může vypadat, že ti lidé v orchestru nejspíš ani neumí hrát. Přitom je nasnadě, že zde mluvíme o nuancích na jiné než základní úrovni, že mluvíme a přemýšlíme o tělesu, které stále ještě patří k těm nejlepším na světě, alespoň máme-li věřit odborníkům v zahraničí.
Netvrdím, že orchestr ČF je zcela kvalitativně vyvážený, že nemá rezervy a že v tak velké skupině nejsou problémy. Nejsem si ale jistá, že jejich jediným a správným řešením je Jiří Bělohlávek. (Mimochodem, některé potíže se už snažil řešit bývalý, uznávám že kontroverzní, ředitel ČF Vladimír Darjanin. To, že chtěl dosáhnout změn ve smyčcové sekci a pracoval na výměně šéfdirigenta, by se slušelo přičíst mu k dobru.) Jistě, domácí posluchače potěší přítomnost českého dirigenta, který navíc působil v posledních letech u BBC Philharmonic (u nás to v podstatě znamená zákaz jakékoli kritické poznámky na jeho účet, abychom nedej Bože nepohaněli dalšího Čecha, který uspěl mimo ČR), zahraniční agentury zřejmě také zareagují pozitivně. Koncerty si v téhle kombinaci podrží svůj nad-standard, nahrávky, neboť ty patří k Bělohlávkovým přednostem, budou skvělé. Co víc si přát? Já bych brala vizi. O té jsme zatím mnoho neslyšeli. Nepochybuji, že orchestr Česká filharmonie už dlouho potřeboval otevřít okna a pořádně si vyvětrat. Přizvat k tomu se staženým ocasem kdysi odmítnutého „ženicha“ mi však zní jako rozvrzaný akord.